Argentinska doga - historický vývoj

Argentina je země dlouhá 3 700km a klimaticky odpovídá evropským poměrům od severního Norska po Tunisko. Náročné a rozmanité přírodní podmínky určovaly a stále vlastně ještě určují požadavky kladené na místní psy, reprezentované především argentinskou dogou - plemenem považovaným hlavně za lovecké.

Objektem lovu v této části světa však nebývali vždy jen jaguáři pumy a divoká prasata. První psi, které sem na počátku a v průběhu 16. století přiváželi mořeplavci z pyrenejského poloostrova, lovili zejména domorodé obyvatelstvo. Z historických dokumentů a kronik je známo, že velké výpravy Španělů, měly s sebou až dva tisíce mohutných nebezpečných psů, kteří se brzy stali postrachem Indiánů. Po zjištění , že jeden muž se psy je bezpečnější než sto mužů bez psa, zaměřili španělé svůj výběr především na mimořádně velké a mohutné jedince hrozivého vzhledu. Tomuto požadavku jistě plně odpovídal španělský mastin a pastevečtí psi dogovitého původu. Mezi nimi byl i obrovský hladkosrstý, čistě bílý nebo jen místy černě skvrnitý pes používaný pro lov, ochranu i psí zápasy, nazývaný Cordóbská doga. Později tento pes posloužil jako základ pro vyšlechtění dogy Argentinské.

Pro Argentinu se stal národním průmyslem chov skotu, nejen pro kůže , ale především pro maso. Početná stáda musela být spolehlivě chráněna zejména proti dvěma nepřátelům: pumě a jaguárovi. Žádný místní pes, potomek španělských importů se však příliš k boji s těmito nepřáteli nehodil. Problémem se stalo že původní evropští lovečtí psi nestačí na úkoly jim svěřené. Divoká zvěř má takovou sílu, že se jí tito psi nemohou postavit tváří v tvář. Pointři se ztrácejí dezorientováni množstvím stop, které mohou zachytit, setři si zraňují tlapy v neproniknutelných houštinách Kordiliér nebo v bažinách pampy.
A tak se zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno schopné postavit se tvrdosti země, přizpůsobit se místní zvěři a uspokojit nároky Argentinců.

Tohoto úkolu se ujal v roce 1873 dr. Antonio Nores Martinez, později i jeho bratr a synové

Každé plemeno mělo podle hlediska chovatelů určitý úkol. Na vzniku Argentinských dog se podílelo celkem devět plemen. Každé bylo vybráno nejen z morfologických důvodů, ale také pro svoje povahové vlastnosti. Rozhodli se, že by bylo dobré vzít jako základ místní psy, kteří se vyznačovali bojovností, houževnatostí a tvrdostí. Museli se ovšem posílit lovecké kvality a poslušnost u těchto polodivokých psů a současně eliminovat jejich agresivitu.

Po mnohých studiích se rozhodli s místními psy zkřížit tato plemena: bulteriér, buldok, doga harlekýn, boxer, pyrenejský mastin, irský vlkodav, pointr, bordeauxská doga a mastif.

Perro de pelea Cordobes se stal výchozím bodem (bojový pes z Córdoby), fenotypově nevyrovaný kříženec bulteriéra, boxera a anglického buldoka s potomky mastinů španělských dobyvatelů.

U Německých dog vyhledávali jedince na vysokých nohách aby A.D. zajistili dobrý vzrůst. Mimo jiné přispěly i velkou měrou ke zlepšení celkového tvaru hlavy.

Irský vlkodav byl jediný kdo mohl přidat kvality rychlého a odvážného psa, kterých bylo zapotřebí na útok a dopadení prchajícího divokého kance.

Anglický buldok byl dalším z plemen, jehož krev smísili chovatelé s krví původních domorodých psů, který Argentině předal silný stisk, mocné čelisti a houževnatost v boji.

Pyrenejský mastin je pes impozantní vysoké postavy, bílé srsti s povahou velmi vhodnou pro lov divočáku, rovněž má výborný čich, odolnost a skvělou postavu. Vše co bylo potřebné pro nové plemeno.

Pointři byli vybráni pro zlepšení čichu plemene, velkou fyzickou odolnost k nepohodě a dobrý charakter.

Bordeauxské doga posílila dolní čelist a získání ještě impozantnějšího tvaru hlavy.

Ustálení formy a upevnění chovu z tak pestrého základu trvalo bezmála třicet let ale vznikla nová rasa která se vyznačovala přirozenými kvalitami jako je výborný čich, odvaha , vytrvalost, síla, poslušnost a rychlost.

Jak vlastně loví:    jelikož velké kočkovité šelmy jako puma a jaguár jsou dnes již chráněny zákonem, loví se v součastnosti především divočáci. Ti byli do Jižní Ameriky přivezeni z Evropy a jsou zde považováni za škodnou. Argentinská doga loví ve smečce, se stávající obvykle ze čtyř psů, může jich však být i více než deset. Před vlasntím lovem se psi nejprve instinktivně "zahalí" do vůně přírody, a to tak, že se vyválejí v porostu , mršinách, a úplně nejraději prý v prasečích výkalech.

   Takto zakamuflovaní pak začnou vhyledávat zvěř, nejprve vysokým nosem. Nalezenou stopu pak sledují s nízkým nosem a bez štěkání. Vůdčí pes smečky po dostižení divočáka zadrží zákusem, nejčastěji na hlavě. Ostatní psi se pak na oběť "navěsí" a znehybní ji a až do příchodu vůdce, který nepříčetně ryčící prase usmrtí loveskou dýkou. V žádném případě psi svou oběť nesmějí trhat!
   Zvlástní utváření pysků umožňuje argentinsksé doze dýchat i při plném zákusu a psi jsou schopni obět držet i několik hodin. Krátce kupírované uši chrání psa před natržením a následným krvácením. Poranění psů při lovu je však běžné a nejeden těžkým zraněním způsobeným kly bránícího se divočáka i podlehne.